Cesty k zasvěcení

15.10.2017 10:05

 

 

Všichni hledači Ducha se vyznačují jednou společnou vlastností – touhou po zasvěcení. Většina z nich očekává spásu od nějakého nadpřirozeného zásahu a to je příčinou jejich opětovného zklamání, když se očekávaný zázrak nedostavuje.

Jediný způsob duchovního vývoje je totiž pracovat sám na sobě. Místo, kde má každý jedinec začít se svým školením, je vždy to, na které ho osud postavil.

Proto bude první zkouškou žáka konat své denní povinnosti tak oddaně a vytrvale, jako kdyby měly být jeho prvními zasvěcovacími pracemi. Jedinec, který nemá dost pevné a dobré vůle, aby mohl správně zastávat svou denní práci, není dosud zralý, aby se podrobil zkouškám, které ho očekávají na cestě k moudrosti.

Ke každému zasvěcení vedou čtyři přípravné stezky: dvě činné – práce a učení, a dvě trpné – oběť a rozjímání. Práce v zasvěcovacím smyslu znamená ustavičné úsilí, kdy tělo, duše a duch jsou trvale soustředěny na společný cíl, tj. dílo, které by bylo dost hmotné, aby vyhovělo tělu, dost významné, aby naplnilo duši a dost vznešené, aby uspokojilo ducha. Tuto práci je nutné konat zde na zemi, ale i na všech ostatních úrovních, jimiž bude žák procházet.

Druhá stezka je učení. To znamená poznávat teorii, metody, poučky, filozofické školení z duchovních spisů a převádět tuto teorii do praktického života.Ne tedy naplňovat mozek vědomostmi, ale provádět jógu nebo mystiku v denním životě.

Třetí stezkou je oběť. Ale není to stav mučednický a trpitelský. Přinášet oběť velikému cíli zasvěcení se má stát radostnou každodenní povinností, utkvělým předsevzetím odeznívajícím v každé myšlence, slově, pohybu a skutku.

V každém okamžiku umět obětovat něco nižšího něčemu vyššímu. Ne proto, abyste se tím chtěli pochlubit nebo nadřadit nad ostatní. To by nebyla oběť, ale marnivost a pýcha. Oběť je důvěrná záležitost vašeho nitra, kdy obětujete jednu částečku zevní osobnosti za druhou, až do jejího úplného vstřebání nitrem. Nastoupíte-li cestu oběti, povede vás třeba k chudobě a odříkání, ale odškodní vás vznešeností a bohatstvím života duchovního, o jehož hodnotách zatím nemáte ani ponětí.

Poslední stezka je rozjímání (meditace), kdy žák se musí naučit ovládat myšlenky, představy, pohyby, pocity, řeč i celé tělo.

Rozjímání není nic jiného, než trvalé soustředění se na duchovní principy lidské bytosti, aby vědomě ovládaly nižší přirozenost.

Ke kontemplaci:

Své srdce zapálím ohněm lásky, který bude dnem i nocí hořet. Jako Mojžíš budu přihlížet, a až se ledy pohnou, pokropím růže slzami své lásky.

Jan Kefer