Dynamika duševní krize

21.10.2015 07:28

Náš život není jednoduchá lineární úsečka. Stejně tak my lidé bezpochyby nejsme neměnné kusy hmoty a stále stejného vědomí. Procházíme určitými uzlovými body, kritickými obdobími, kdy se energie shromažďuje, aby uskutečnila nevyhnutelnou proměnu, transformaci.

„I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samou temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou.“

V přírodě to můžeme vidět i názorně na jednotlivých stádiích vývoje některých druhů. My se neměníme doslovně z housenky v kuklu a z té pak v motýla, ale klidně můžeme tyto analogie použít. Stejně jako v přírodě jsou i zde ve hře síly, které není možné obejít, vyhnout se jim.

I když máme někdy pocit, že jsme přírodu spoutali naší silou a vůlí, že jsme přece moderní civilizovaní lidé. Jak řekl tuším Carl Gustav Jung, civilizace není než tenkou slupkou na našem vědomí. Vždyť si uvědomme, jak dlouho trvá vývoj člověka a jaký zlomek této doby existuje cosi, co vzletně nazýváme civilizace, kultura. Ještě před pár stovkami let, což je z pohledu evoluce mrknutí oka, naši předkové žili v lesích, ve volné krajině, spojeni těsně s přírodou a jejími rytmy.

Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují.

Pod onou tenkou slupkou civilizace, v níž se snažíme žít, pohybovat, fungovat, být normální dle společenského obrazu normality, se skrývají, bublají a někdy i bouří síly, jež nás pojí se zvířaty, rostlinami, kameny, stejně jako s mocnými živly, matricemi existence, někdy zvanými archetypy. Se silami, jež se vymykají škatulkám dobrý, špatný, duchovní, materiální. Jsou mimo a možná spíš před jakoukoli verbalizovanou zkušeností. Nepopsatelno.

Do středu nevyhnutelna

Housenka nemůže zůstat navždy housenkou, i kdyby sebevíc chtěla. Stejně tak my, i když máme pocit, že svůj život držíme pevně v rukou, podléháme rytmu bytí a vývoje. Možná i housenka cítí strach, když přichází čas na velkou proměnu. Vždyť celé její bytí se mění, ona sama se mění do podoby, kterou dosud nezažila. My na tom nejsme jinak, strach během těchto období je přirozený projev.

Občas se musí zrodit nový svět a starý musí zemřít. Když umírají části nás, celý vesmír jakoby se smrštil, není vidět světlo, není naděje. Můžeme sbírat ve spáleništi, co zbylo, co je z nás vskutku ryzí a opravdové. Lépe s pomocí zkušených průvodců, i když jsme to jen my, kdo tím musíme projít. Či spíše přečkat. Často nejde právě než jen čekat, čekat v temnotě.

Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují, a která nás uvězní v pasivitě. Naše navyklé způsoby řešení situací, aktivita, vůle, energie nic nezmůžou. Jsou spíše na škodu. Čím víc bojujeme a bráníme se, tím větší bývá úzkost a strach. Jistě, můžeme utéci do nemoci a užívání léků, tím ale celý proces spíše utlumíme, umrtvíme, uděláme z něj nemoc.

Můžeme pak uvíznout na mělčinách, marně se vztahovat k minulosti, která se nemůže vrátit, neschopni kroku do další nezbytné fáze, na vlastní psychické nohy. Naopak vědomé přijetí tohoto procesu může velmi pomoci, i když to jeho intenzitu nijak neumenší. Může ovšem umenšit strach ze strachu, strach z neznáma, do něhož směřujeme.

Napospas

Nejistota a úzkost jsou často věrnými druhy těchto temných poutí. Mohou se objevit děsivé sny, děsivé pocity a představy, jako bychom to snad ani nebyli my. Stínové, neznámé a z našeho pohledu temné, někdy přímo ďábelské síly, se prohánějí naší myslí a svírají tělo. Zmatené a roztřesené, nejisté ego si vytváří někdy velice pitoreskní či paranoidní vysvětlení těchto jevů.

Můžeme se dostat do stavu, kdy se bojíme, co přinese další den, bojíme se vlastních myšlenek a představ, drtí nás strach ze zešílení. Obava ze ztráty zdravého rozumu je zase jinými slovy strach ze ztráty sebe sama, ztráty kontroly, zániku „já“. Prazákladní strach.

Co zbývá? Učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí.

Někdy může být tento proces skutečně na hraně s tím, co je nazýváno duševní nemoc. Známým a silným případem je krize, jíž ve středním věku prošel Carl Gustav Jung. Během několik let (!) trvajícího procesu si prošel zkušenostmi, které byly skutečně za hranicí toho, co moderní psychologie nazývá duševní zdraví. Přitom zpětně toto období hodnotil jako velice smysluplné – vyneslo na povrch bohatství, z nějž následující roky čerpal.

Dívej se pod nohy a jdi dál

Otevřenost čistého uvědomování bez reakcí, akceptace i neohrožený postoj bojovníka jsou plody sebepoznávacích cvičení, které se nyní skutečně hodí. Jinak ovšem, pokud jsme jakýmkoli způsobem užívali určité sebepoznávací techniky či terapie, v těchto časech také naše víra, zájem, zkušenosti, poznání procházejí těžkou zkouškou a nezřídka se rozpadají jako suchý strom.

V těchto chvílích jako bychom stáli nazí a bez pomoci všanc drtivým vichrům existence, naprosto jedno jak předtím sebejistí, jak pevní, jak sebe-znalí, jak moudří. Celé naše slavné já, ať už se vidíme jakkoli, plápolá jako slabý plamínek ve větru a hledá záchytné body v tekutém písku změny.

Co zbývá? Učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí, cosi se nezřetelně rýsuje a naše oči strachu navíc v těchto nejasných stínech vidí spíše démony.Strach je náš démon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama.

Nejsme v tom sami

Proces rozpadu často provází ohromná mentální a někdy i fyzická bolest a strach. Určitě je vhodné požádat o pomoc, asistenci, pokud je toho na nás už moc. Bezpečný rámec, uzavřený prostor terapie, nám může pomoci se začít pomalu znovu formovat.

Křehká křídla by neměla přijít hned do styku se silným větrem denní reality a nepochopením okolí. Otevřenou mysl je třeba ochraňovat, jemně a citlivě dodávat znovu důvěru ve svůj život, vědomí. Být na sebe hodný, citlivý, pěstovat laskavost k sobě samému. I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samou temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou.

Může nám velmi pomoci, pokud dokážeme být si tohoto procesu vědomi, zůstat otevření, uvolnění, bez nutnosti se vším bojovat či se toho panicky obávat. Nechat divokou řeku, aby se zklidnila, voda záplavy vsákla do půdy… a nové úžasné rostliny mohly začít růst v pozměněné, rozsáhlejší, hlubší krajině.

Není jisté nic, vše se mění, jak říkají buddhisté, jediná jistota je smrt, ale není jisté, kdy přijde. Někdy přijde už během života. Strach je zde náš démon, daimon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama. Jestli a jak jeho zkouškou projdeme? To nevíme.

Doporučená literatura:

Moore, Thomas. Temné noci duše: průvodce na cestě těžkými životními zkouškami. Praha: Portál, 2009.

Čhödrön, Pema. Když ztrácíme půdu pod nohama: rady od srdce pro těžké chvíle. Praha: Šťastní lidé, 2002.

Preece, Rob. Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty. Praha: DharmaGaia, 2009.

Autor textu: Mgr. Roman Žižlavský, http://psychologie.cz/dynamika-dusevni-krize/