Nauč se cítit svoji ženu, nebo ji ztratíš

12.01.2016 08:11

 

Nauč se cítit tvoji ženu, nebo ji ztratíš
 
 
Jeden muž mi nedávno řekl, že mu jeho žena řekla, že mezi nimi necítí žádné spojení. Když to řekla, tak se podíval okolo, rychle zpozoroval, že jsou oba dva fyzicky přítomní v jedné místnosti a mluví spolu a řekl ji s pocitem frustrace, "O čem to sakra mluvíš? Jsem přímo tady!"
 
Ale necítila s ním spojení. Když mu to nedávalo smysl a ještě dal najevo svůj vztek, tak cítila, jak jsou ještě více od sebe odpojení. Časem se tento problém akorát zhoršoval.
Už se vám to také někdy stalo?
 
Od mého posledního článku "Zvol si ji každý den (nebo ji nech být)" mě spousta žen napsala stížnost směrem k jejich partnerům: "On neví jak být opravdu se mnou."
 
Tyto ženy většinou popisovaly, jak jsou naštvané, ublížené a cítí frustraci, jak jim chybí emocionální a mentální přítomnost jejich partnerů. Mnoho žen už to chtělo vzdát a odejít. Některé už odešly. Psaly také ty, které zůstávaly, ale cítily se mizerně.
 
Co tím tyto ženy myslely?
 
Jmenuje se to "Syndrom Nepřítomného Muže", (volně přeloženo zMasculine Checkout Syndrome), or MCS.
 
David Deida citát
 
 
Ve většině vztahů to vypadá asi takto:
 
Muž je fyzický přítomný, ale emocionálně a psychologicky vzdálený. Může říkat, že mu záleží na vztahu a partnerce, ale více se zabývá na pravidelné bázi a možná s větším nadšením jinými oblastmi života - práce, TV, koníčky, přátelé, sport, závislosti - než věnuje jí. Když se jí věnuje, tak to dělá často s nezájmem. Ona to cítí, on ne… nebo předstírá, že to necítí.
 
Je to více jasné?
 
Jedna žena, co napsala, popisovala svého partnera jako dobrého muže, který dělá většinou správné věci ve vztahu.Ale je hluboce nespokojená s nedostatkem jeho emocionální přítomnosti. Je fyzicky přítomný, ale to jediné, co cítí, je jeho tělo. Milování je neuspokojivé, protože většinou pouze masturbuje uvnitř jejího těla. Není tam opravdu přítomný. Cítí se opuštěná, i když je tam fyzicky s ní.
 
Zde je kámen úrazu:
Celý život ho učili - stejně jako ostatní muže - aby popíral svoje emoce, aby popíral svoje tělo ve prospěch mentální síly. Jako chlapci mu říkali: "Nechovej se jako holka! … Nebuť slabota!… "Bez bolesti nic nezískáš!" (No pain, no gain)… "Nebreč!".
 
Cítil se zahanben, když sundal svůj závoj neporazitelnosti, většinou ostatními muži a někdy i ženami. Také se říkalo, že zranitelnost je spjatá se slabostí, že emoce jsou na obtíž a jsou přítěží, a že je lepší se moc nevyjadřovat, protože to otravuje ostatní.
 
 
Takže když se emoce nastřádají - tak jako se v emocionálním světě intimního vztahu děje, ať už v nás nebo v partnerovi - odřízneme se od svého těla a navrátíme se do světa intelektu, kde se cítíme bezpečně. Nebo většinou tyto emoce nakonec vyjádříme ve formě hněvu, protože to je emoce síly, jak nás učili. I když ani hněv není moc v dnešní době přijímán.
 
Když nemůžeme vyřešit emocionální zátěž vztahu ("Proč se cítí tak odpojená a nespokojená, když jsem přímo tady?") a hněv nás nakonec zklame, vrátíme se řešit jednodušší problémy v práci, sportu, nebo koukáme na televizi, jak to dělají ostatní. Cokoliv, co uděláme, tak to děláme, abychom se v našem vztahu oddělili a docílili mentální úlevy. Tak vznikne Syndrom Nepřítomného Muže: přestaneme být přítomní, i když jsme v místnosti.
 
Co s tím?
 
Pro začátek: Dýchejte.
 
Abychom zůstali vtělení v přítomnosti své partnerky, která je naštvaná, tak jednoduchá technika, kterou nabízí svým klientům ve svém koučování je, aby si vizualizovali, jak dýchají do svého srdce.
Dýchejte vědomě, hluboce a záměrně do svého srdce. Jak vydechujete, dýchejte do jejího srdce. Ona o tom ani nemusí vědět.
 
Vnímejte ji, ciťte ji. Ciťte, co je ve skutečnosti za jejím naštváním. Žena, která je před tebou, se může tvářit jako explodující jaderná bomba, ale není. Je to akorát žena, kterou trápí bolest. Chybíš ji. Chybíš ji v jejím srdci. Vyžaduje po nás, abychom se navrátili domů… do svého srdce.
 
Všichni jsme začali jako malý chlapci se schopností jak plakat, tak se smát a bylo to pro nás jednoduché a přirozené. Byli jsme bez strachu se mazlit s našimi matkami a bez strachu obejmout naše táty. Nabízeli jsme naši emoční zpětnou vazbu světu bez pocitu hanby. Bohužel na naší cestě životem jsme emoce začali potlačovat, nevěřit jim, nebo dokonce jsme se jich báli.
 
 
Určitě zde nenavrhuji, abychom se vrátili to dětského způsobu vyjadřování emocí. Ale myslím, že nastal čas,abychom zmírnili naši racionální inteligenci a spojili ji s mysteriózním moudrem našeho emočního těla. Stejně tak, jak nám intelekt může sloužit a být prospěšný, tak i tak může způsobit spousty škody a bolesti buď nám, nebo ostatním, když nás ovládne jedna silná a dominantní myšlenka.
 
SRDCE JE TVŮJ NEJLEPŠÍ KOMPAS. NECHEJ HO DĚLAT TO, CO NEJLÉPE UMÍ... VÉST TĚ ŽIVOTEM.
 
Emoce mohou poskytnou skutečné vedení, když intelekt selže, aby posoudil komplexnost dané situace. Výživné emoce mohou osvětlit, co funguje skvěle v daném momentě, zatímco ty bolestivé naznačují, že něco zjevně nefunguje, bez ohledu na to, co říká intelekt.
 
Skrze rozčílení nám náš intimní partner ukazuje cestu domů. Zvou naše vnitřní mužství… zvou nás, abychom se triumfálně navrátili do našich tělesných autentických já, abychom integrovali intelektuální inteligenci společně se ztělesněnou moudrostí emocí.
 
"Hněv tvého partnera je pozvánka, aby si se vrátil zpět do svého srdce."
 
Dýchej do svého srdce, pak dýchej do jejího. Je to začátek, nevyřeší to všechno. Ale když se usměje, protože tě cítí tak, jak tě dlouho necítila, budeš vědět, že je to dobrý začátek.
 
 
Napsal Bryan Reeves, přeložil Jiří Majkus (spoluzakladatel portálu www.HarmonickyVztah.cz)
 
Článek je možné v nekomerční podobě šířit dál v nezměněné podobě včetně této poznámky a odkazemwww.HarmonickyVztah.cz a všemi dalšími odkazy uvedenými v tomto článku