Uznání otce

18.11.2014 08:36

 

Ve své práci jsem se vždy snažil rozumět tomu, jak souvisí horoskop člověka s jeho povahou a s jeho životem. Koukáte do rozestavění sluneční soustavy, a ptáte se na identitu člověka. Postupně jsem se však začal více ptát, jaká je bolest toho koho. Protože soukromá podoba bolesti zásadním způsobem formuje identitu každého z nás. Pochopení bolesti, popřípadě zranění člověka vám dovolí, abyste pochopili a dokázali přijmout i způsob jeho myšlení, komunikace a jednání. 

Postupně jsem nacházel, jak lze zranění pojmenovat. Můžeme jim říkat, například „ztráta naděje.“ „Odpojení od těla“, nebo „uvíznutí v mysli.“ „Zapomenutí sebe“, „pocit oběti“ nebo „pocit odmítnutí“. Abych zmínil ty nejčastější. Ale každá z těchto bolestí se dá rozložit na prvočinitele a znovu složit dohromady, již s nastavením, ve kterém nic nechybí a které nevede ke strádání.

Iluze jako ochrana

Bolest může člověka ovládat natolik, že pro něj nemá smysl dělat astrologické prognozy. Člověk utopený například v pocitech nedostatečnosti či křivdy obvykle nedokáže vnímat příležitosti. Mohu informovat o jakých chci příznivých vlivech. A klient nemusí být s to je zachytit a realizovat. Před svojí bolestí se obvykle chráníme iluzemi. A jsou to obvykle iluze, které nám brání vidět svoji situaci střízlivě. Iluze ve kterých si představujeme svoji nedostatečnost. Anebo se naopak sytíme představou naší velikosti. Uvedu příklad. Člověk je talentovaný, ale nemá sílu svůj talent proměnit ve výsledky. A tak žádné výsledky nejsou. V kompenzaci vůči tomuto ponížení se potom může sytit představou své velikosti a vyzdvihováním sebe ve srovnání s druhými.

Talent bez výsledků

Práce astrologa mne přivedla k hledání příčin, proč se lidé cítí špatně, ačkoliv by nemuseli. Proč lidé nemají výsledky, ačkoliv mají talent. A došel jsem k pochopením, které je možné předat těm, kteří je potřebují. Život se chová jako organismus. V němž každá položka ovlivňuje každou. Muž z našeho příkladu neměl výsledky. Neměl je, protože více než výsledku toužil po uznání. Uznání koho? Jeho otce. My synové obvykle nejvíce toužíme po uznání svého otce, potom po uznání matky. Je však velmi pravděpodobné, že jeho otec mu toto uznání neposkytne. Protože v době, kdy otec synovi toto uznání poskytoval, syn toto uznání odmítnul. Představoval si ho jinak. A možná tehdy odmítnul i svého otece jako takového. Uznání nebylo podle synových představ a ani otec nebyl podle synových představ. A od té doby syn čeká na uznání. Zůstává ve své dětské části. Která není vybavena na to, aby mohla realizovat. Mámí uznání z kdekoho, ale uznání kdekoho jej neuspokojí. Čeká na uznání od otce. A ono nepřichází, protože uznání má nejdříve obdžet otec. Uznání od svého syna. Každý z nás má otce. Každý z nás potřebuje svého otce nejdříve přijmout. Aby se sám mohl cítit přijatý. Aby se sám mohl stát otcem, mužem, jenž dospěl.

Otec biologický a vesmírný

Každý z nás máme otce, a tohoto našeho tatínka je zajímavé vnímat kromě jeho vlastní role také jako zástupnou postavu. Za někoho většího. Biologický otec je zástupnou postavou za otce všeho co je. Úcta k tatínkovi, uznání tatínkových kvalit je cestou, která vede k uznání sebe sama. K vědomí, že nejsem lepší ani horší než můj otec. Tudy se však narovnává i vztah mezi člověkem a bohem. Nejsme lepší než je bůh a nejsme horší než je bůh. Bůh není lepší než my a není ani horší než my. Náboženství tento princip skrytě obsahuje také. V postavě milosrdného, který říká "já a otec jedno jsme". Bůh je však větší, protože je součtem všeho vědomí a veškeré hmoty.

Každého lze pochopit

Pochopení našeho otce vede k jeho přijetí. A není žádný otec, kterého by nešlo pochopit. Přijetí otce vede k tomu, aby muž přijal sám sebe. Bez přijetí otce dochází paradoxně k jeho okopírování. Přijetím sebe se nám otevírá schopnost přijmout i druhé, nechat se inspirovat jejich charaktery a životy. Přijetí sebe nám dovoluje přijmout kohokoliv. Přijmout vše, co je. A tím se blížíme k dosažení našeho ústředního úkolu v životě: k vyrovnání se s celou skutečností.

Post scriptum ... napsáno při vědomí toho, že úplně všichni v mém okolí - snad krom mého syna - to mají se svým otcem rozsypané. Napsáno s památkou na mého tatu. Napsáno v předtuše ještě neobjevených rezerv.

Antonín Baudyš jr.