Von to ten Vesmír nějak aneb O vztazích

02.08.2014 10:16

 

Ve svém vlastním životě jsme sami. Ano, jsme součástí naprosto spektakulárního živoucího organismu, ale hlavní vlastností, která nás provází na cestě k sebe-uvědomění, je pocit, že jsme na všechno sami - a to je správný pocit - protože nikdo za nás vlastní evoluci neprožije. Pokud tuto skutečnost přijmeme, je nám dáno prožít plně, že samota je svoboda, je to místo, kde se hluboce dotýkáme sebe sama, života a duše celého vesmíru. Takže paradoxně je to místo nejvyšší sounáležitosti. Dokud sami neumíme uznat svou právoplatnou individuální existenci v podobě, v jaké zde existujeme, potřebujeme toto potvrzení z vnějšího světa.

Fakt, že se naše osobní holografické reality dotýkají a proplétají, je něco jako přidaná informační hodnota, nikoliv cíl či smysl našeho bytí. Na druhou stranu - pokud jsou naše vztahy nekvalitní, plné popírání, dětinských rozporů, zříkání se zodpovědnosti, nepochopili jsme vůbec nic a všechno to naše duchovní hledání se pro svůj rozpor s každodenní realitou ukazuje jako záležitost spíše pro smích, než k respektu.Takže se prosím nedivte tomu, že se Vám smějí, že Vás pomlouvají, že... - když zatím ještě nejste živoucím důkazem toho, že v tom je to ono kýžené uzdravení. A fakt, že jednou tím důkazem budete, ještě nic neznamená.

K čemu člověku je vědomí, když v každodenních rozhodnutích se zachová jako malá svině, velký ubožák či morálně nevyspělý jedinec a ještě to obhajuje "duchovními" zákony. Relativizace úplně všeho je pro tuto fázi duchovního hledání význačná, ale příliš často ji používáme pro obhajobu svých vlastních slabostí. Na této úrovni je příliš mnoho mlžení a měli bychom si uvědomit, že pokud se rozhodnete nyní pro činy v rozporu s univerzálními zákony - již nebudete mít možnost je odčinit. Vaše duše Vám odpustí Vaší nevědomost, ale nemůže tolerovat vědomé překrucování reality. Duše chápe, že je ještě velmi snadné podlehnout pokušení slabostí malé osobnosti, alerozhodující je - jak se zachováte po takovém podlehnutí - okamžitá náprava přináší katarzi. Výmluvy a utváření iluzí již nikoliv.

Své přátele si vybíráme sami, jsou odrazem našeho vlastního vztahu k aspektům nás samých. Pokud máme to štěstí, že i oni si vyberou nás a umí mluvit jazykem lásky (na téma pět jazyků lásky chystám článek na Liveinspirit), kterému my rozumíme, je to dar, který se dotýká našeho nejhlubšího životního pocitu - pocitu, že jsme milováni, že jsme požehnáni.

Dříve jsme neuměli pouštět, chtěli jsme si udržet toto "požehnání" násilně - nikoliv proto, že jsme si mysleli, že je to v souladu se štěstím toho, kdo nás opouští, ale byli jsme přesvědčeni, že naše vlastní štěstí je neomylně propojeno s přítomností tohoto konkrétního člověka v našem životě. Nyní se učíme "pouštět" své bližní - do jiných měst, na jiné kontinenty, k jiným bližním, nebo dokonce do náruče Matky Smrti - učíme se chápat, že je tam v té situaci i něco pro nás, nějaký poklad, který má být odhalen. A pokud byl ten člověk v našem životě přirozeně, ne jako nástroj zaplnění naší vlastní temné černé a strašidelné prázdnoty, tak tam nikdy nemůže být pocit, že byste tomu druhému nepřáli jeho vlastní vývoj. Ano, je tam strach ze změny, ale ten již nemá tu sílu, pokud své obavy vyslovíme nahlas. A tak křivdy a zrady, které jsme si dříve nesli s sebou, byly jen výsledkem nedostatku informací a naší vlastní neochotě o tom komunikovat.

A teď bych ráda něco řekla k dětinskému způsobu, jakým lenivě proplouváme vlastními životy a lžeme do kapsy sobě i druhým.

Před osmi měsíci jsem dala svoje telefonní číslo jedné holčině, protože navrhla, že bychom spolu mohli zajít na oběd. Impuls vycházel od ní, proto jsem jí řekla, ať se ozve, že já jsem časově flexibilní a že se tedy přizpůsobím její pracovní době. Moje velmi dobrá kamarádka odjížděla na delší dobu do zahraničí, tak jsem byla ráda, že budu mít možnost občas prohodit pár slov s někým podobně laděným. Samozřejmě tam byl strach z té díry, která se objeví po odjezdu mé blízké duše. Za tu dobu jsem tuhle "obědovou" holčinu párkrát potkala a připomněla jí možnost obědu. Nakonec jsem to vzdala - naučila jsem se totiž, že neťukám na stejné dveře více jak třikrát. Protože já už vím, jak to vypadá, když někdo projevuje o mou osobu přirozený zájem, a jak to vypadá, když ne.

Nedávno (tedy po osmi měsících od prvotního návrhu) na mě zdálky mávala a volala, že nám to Vesmír zatím nějak nezařídil. Musela jsem se smát - jako by v tu chvíli moje přítomné já dalo facku tomu minulýmu :)) Tak očividné to bylo. Aha, tak takhle se to dělá, když něco pro mě nemá prioritu, důležitost a vlastně to ve výsledku až tak úplně nechci? A v tu chvíli mi v hlavě projelo několik tváří lidí, na které jsem tuhle výmluvu taky použila - ono je to totiž tááák snadné, nepostavit se sám za svá rozhodnutí. Tak jsem na ní houkla, že Vesmír reaguje na naše vlastní volby, a šla si dál po svých. Pravdou je, že jsme jedna po druhé nijak zvlášť netoužily a hlavně, že u mě se ukázalo, že když někdo odejde na nějakou dobu z mého života, nezůstává po něm prázdná bolestivá díra.

Odevzdání se do rukou vyššímu principu bytí je pro překonání malosti ega nezbytné, ale také zároveň vytváří pocit bezmoci a napomáhá iluzi, že nejsme za své dny tady na Zemi zodpovědní.

A ještě jeden příběh, o dost osobnější. Můj mladší bratr mi před pár týdny napsal, jestli by si ke mně do bytu nemohl dát gauč a občas přespat, když se vyskytne v rodném městě (což je podotýkám docela často). Celá diskuze vyústila nakonec v nutnost přiznání si faktu, že se vlastně vůbec neznáme, že si do sebe navzájem projektujeme svá dětská já a že oba máme jiné lidi v životě, kteří jsou pro nás prioritou. To byla tvrdá realita, ale bylo úlevou ji vyslovit. Teď je otázka, jestli ji oba stejnou měrou budeme chtít změnit, podle toho se bude odvíjet náš vztah dál.

Řekla jsem mu, že přespat může kdykoliv, ale že po žádném jeho usidlování v mém domově netoužím, že jsem doposud se stoprocentní úspěšností měla možnost poznávat jen jeho nedospělé já, které by svým nerespektem narušilo můj nedávno nabytý, a tedy zatím ještě trochu křehký pocit domova. Pokud chceme, aby nás druzí brali jako zodpovědné bytosti, je nutné, abychom jim tuto svou tvář ukázali. Když neukážeme, nemůžeme očekávat, že nás tak uvidí. Důvěra je něco, co se buduje. Odvětil mi textem nějaké písničky, že prý ho můžu poznat, když se budu obtěžovat přijít blíže - z mého pohledu od celé situace tímto dal ruce pryč. Nerozčilovala jsem se díky vědomí, že už jsem se párkrát "obtěžovala". Ukázalo se tedy, že pro mě je "poznat jej lépe" větší prioritou než pro něj. Pak je přirozené, že mě blíže k sobě nepustil, když jsem ty kroky k němu před pár měsíci podnikla - něco mu do toho vlezlo, něco se muselo, něco... a tak dále, no, znáte to, jak se realita odvíjí, když něco chcete či nechcete... a jsme zase u "třikrát a dost".

Byla jsem pro něj důležitá, když potřeboval auto a nyní, když potřeboval střechu nad hlavou - když jsem nastavila hranice a limity, už pro něj nejsem zajímavá. Učinila jsem, co jsem ve své situaci mohla, vím, že můj bratr to hozené lano, když bude chtít, najde - a on hledá. A tak několik týdnů udržuje svůj vztah ke mně formou "o víkendu zajdeme na kafe", přičemž když přijde víkend, po mém bratrovi jako by se slehla zem. On totiž žije v realitě, kde "slovní ujišťování" má stejnou váhu jako čin. Přesto mám radost, protože je to změna, která přinese další změnu. Ukázalo se, že když jsem svého bratra v jeho polo-řešeních nepodpořila, věci dostaly pro něj příjemný spád v podobě několika rozhodnutích a životních změn.

Vymýšlíme si ve vztazích různé výmluvy, než abychom si přiznali, že o nás někdo nemá zájem, nebo my o něj - to by totiž byla příliš bolestivá připomínka odmítnutí, kterých se nám za celý život dostalo. Přitom si stačí uvědomit, že pro tuto chvíli si prostě jednoduše nemáme navzájem co předat. Až se to změní a vlastnosti našich realit se něčím propojí - ucítíme ten tah k sobě oba silně.

Člověk zjistí, že je mnohem zdravější udržovat méně vztahů. Pozornost je to nejcennější, co můžeme druhému člověku dát. Ale umí to málokdo, proto se cítíme tak osamoceni v přítomnosti druhých lidí - protože s námi tam je i jejich nákupní seznam; vana, která potřebuje umýt; jídlo, co se musí uvařit; otázky, které je potřeba zodpovědět; problémy, kterým se chce čelit. Jediný způsob, jak se opravdu vzájemně přiblížit je na chvíli odložit tyhle svá zavazadla a požádat druhého o to samé - a jednoduše být s druhým skutečně PŘÍTOMNÍ a... UPŘÍMNÍ, tedy přímí v komunikaci, nic si neschovávat. Před druhým, ani před sebou.


Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.